Patnáct let učím lidi pracovat se psy bez trestů. A přesto svoje psy učím zákazový povel.

Pro spoustu lidí to zní jako protimluv. Jenže není. Zákazový povel se přitom dá učit hrou a eticky a vůbec to neubírá na jeho efektivitě.

Tohle znáte?
 
Když jsem se ptala lidí ve své skupině, v jaké situaci by se jim nejvíc hodilo, kdyby jejich pes dokázal ovládnout své impulzy, přišly odpovědi jako tyhle:

• "Při míjení jiných psů."
• "Zdrhání za zvěří, i když ji jen zavětří."
• "Projít naší ulicí bez stresu."

Když jsem se zeptala, jestli už zákazový povel zkoušeli učit a jak jim funguje, objevila se skoro u všech jedna a tatáž věc. Každý ji popsal jinak:

• "V tu chvíli už není schopný povel vnímat."
• "Jakš takš u menších lákadel, u zajíce bez šance."
• "Funguje spíš v klidnější situaci."

Většinou funguje tam, kde se bez něj obejdete. A selže tam, kde na něm záleží.

Většina lidí, kteří si dnes pořídí psa, si ho pořídí jako parťáka. Chtějí s ním pracovat po dobrém, chtějí používat odměny a nechtějí mu ubližovat.

A pak narazí na situaci, kde pes odměny nebere a nic nefunguje. V tu chvíli se nabízejí dvě cesty: buď rezignovat na hranice, nebo sáhnout po škubnutí vodítkem a zvýšeném hlase.

Ani jedno není potřeba.

Není potřeba psa terorizovat, být dominantní či se stát vůdcem smečky proto, abyste:

• mohli mít klidnou procházku
• váš pes zvládl v klidu projít kolem jiných psů
• váš pes byl ovladatelný v přítomnosti zajíců, koček a jiných zvířat

Proč škubnutí vodítkem problém často zhorší

 Většina problémového chování vzniká z nějakého distresu. Reaktivita na psy, konflikty mezi dvěma psy v jedné domácnosti, separační úzkost.

A tady je potřeba říct jednu zásadní věc: reaktivní pes nereaguje proto, že by to dělal schválně nebo pro své potěšení. To není něco, co ten pes dělá. To je něco, co se tomu psovi děje. Je mu to stejně nepříjemné jako vám a sám s tím nedokáže nic udělat.

Když do takové situace přidáme korekci, přidáme k těm negativním emocím další. A negativní emoce nejsou jenom nepříjemné – naplňují psovi stresový kýblíček.

Pes s naplněným stresovým kýblíčkem vnímá svět jinak. Hůř ovládá své impulzy, hůř s vámi spolupracuje. Tím, že do situace přidáme korekci, si tedy sami pod sebou řežeme větev a začneme se motat v kruhu.

U reaktivních psů a u psů s citlivější nervovou soustavou je to extrémně kontraproduktivní. Ale platí to i u psů, kteří jsou naprosto vyrovnaní: ve chvíli, kdy máme efektivní způsob, jak to naučit eticky, není důvod dělat to jinak.

Krok 1: sebekontrola

Sebekontrola je schopnost psa ovládnout své impulzy.

Řada lidí si myslí, že sebekontrola je ta hra s jídlem. To je ale jen začátek – tam pes pochopí princip. Potom ten stejný princip potřebujeme přenést do praktických situací. Tomu říkám opravdová sebekontrola.

Na co jiného než na jídlo může pes potřebovat sebekontrolu?

• na kočku
• na zajíce
• na psa, kterého potká a má impulz na něj štěkat

Prakticky ve všech emočně vypjatých situacích je potřeba sebekontrola – a právě tam ji potřebujeme přenést.

A sebekontrola má jednu obrovskou výhodu: je to to nejjednodušší, co po psovi můžeme chtít v náročné situaci, i když zrovna není schopný brát odměny.

Protože když pes nebere odměny, platí jednoduchá věc: když nejde zjednodušit situace, například zvětšit vzdálenost, zjednodušíme to, co po psovi chceme.

A to nejjednodušší je právě sebekontrola.

Krok 2: zákazový povel

Sebekontrola učí psa, aby vůbec byl schopný své impulzy ovládnout. Zákazový povel mu říká, kdy to má udělat.

Zákazový povel je tedy pojmenovaná sebekontrola. Nic víc. Ve chvíli, kdy pes opravdovou sebekontrolu v reálných situacích umí, je zákazový povel jednoduchý, protože ji jen pojmenujete.

Zní to banálně, ale pracuju se psy opravdu dlouho a poměrně často se setkávám s tím, že pes sebekontrolu má, má ji i dobře naučenou – a jen vůbec netuší, že zrovna v téhle situaci by ji měl použít. On by to zvládl. Jen mu nikdo neřekl, že se to po něm chce.

Krok 3: odpoutání 

Tohle je ten krok, na který se nejčastěji zapomíná. A právě ten dělá rozdíl mezi psem, který se "jen" ovládne, a psem, který v náročné situaci zvládne zůstat v klidu.

Představte si psa, který se strašně těší na procházku. Naučíte ho čekat u dveří, a on krásně počká. Jenže je u toho pořád napjatý jak struna, a jakmile zazní uvolňovací povel, vystřelí ven.

Předvedl krásnou sebekontrolu. Klid to ale rozhodně nebyl. A samo od sebe se to nezlepší – pes to vydrží, ale situace mu pořád plní stresový kyblíček.

Spousta lidí považuje proces za dokončený ve chvíli, kdy pes zvládne počkat. Když se zvládne ovládnout. Nevystartuje na psa. Neuteče za zajícem. Já považuji proces za dokončený tehdy, když je pes v dané situaci uvolněný. Ví o spouštěči...a...je mu to vlastně jedno.  

Tajná ingredience

Opravdový klid dostaneme do emočně náročné situace až díky schopnosti odpoutat se.

Většina lidí ji vynechá úplně. A ti, kdo ji používají, ji často používají ve špatnou chvíli a špatným způsobem – a pak jsou zklamaní, že se klid pořád nedostavuje.

Cílem odpoutávání je zautomatizovat ho natolik, že ho pes v daném kontextu začne sám nabízet.

A pes, který odpoutání nabízí sám, se dokáže samoregulovat.

Pochopí, že když mu emoce začnou stoupat, má se odpoutat – a ony pak jdou dolů.

Pro psa je tohle strašně osvobozující. Ty vysoké emoce si nevybral, dějí se mu. 

Když ho naučíte, jak si ten náběh může sám přerušit, dostane od vás ten nejhezčí dárek který jste mu mohli dát.